Neoficiální facebookové stránky obcí a městských částí jsou kapitola sama o sobě. Stojaté vody zbraslavského kanálu v posledních týdnech rozhýbala kauza Pepina. „Zachraňme zbraslavskou Pepinu!“ – tak zní název petice, jež si klade za cíl zabránit odstřelu samice prasete divokého, která za poslední roky přišla o zbytky své divokosti, a tím prý ohrožuje své lidské sousedy. Většina Pepininých fanoušků prý bachyni bezpečně pozná; podle některých na Zbraslavi žije už šestnáct let, je úplně ochočená a nechá se krmit dokonce i se svými selátky po boku. Kdyby byla odstřelena, zavládla by údajně v prasečí smečce anarchie, prasata by ztratila všechny zábrany a teprve pak by obyvatelé Zbraslavi poznali, co takový divočák umí. Zbraslavané ochočené prasnici přisoudili status prostřednice mezi světem lidí a lesní divočinou. Skeptici ovšem tvrdí, že se v roli Pepiny v průběhu let vystřídalo hned několik bachyní a pod jednu její fotku nějaký kverulant dokonce napsal, že mu připadá spíš jako Pepa. Podle příspěvků se zdá, že návštěvníci zbraslavského Lidlu se s Pepinou potkávají skoro denně. Zatímco místní milovníci zvířat ji drbou za ušima a krmí mrkvičkou, přespolní se bojí vylézt z auta a volají Městskou policii. Ta naštěstí místo nahánění divočáků uklidňuje volající tím, že prase není nebezpečné, je to jen „naše Pepina“. Zastánci odstřelu jsou, zdá se, v menšině. Nakonec i radnice, která byla označena za iniciátora této akce, se ozvala, že nic takového neplánuje. Konspirátoři nicméně tuší, že jde o krycí manévr – Pepinu se chystají odprásknout tajně, stejně jako kdysi její dceru. Včera jsem se vypravila ve večerních hodinách směrem k Lidlu s nadějí, že se mi konečně poštěstí potkat místní celebritu tváří v tvář. Zatímco jsem nesměle pomlaskávala v křoví, pozorovala jsem černé siluety lidí mířících do světla na velký víkendový nákup. Kolik z těch, kteří brojí proti zabíjení místních divočáků, nepohrdne nasekanými kousky těl nebohých pašíků, kteří neměli to štěstí, aby si ochočili své lidi?

Čas běží, a tak si letos na jaře můžeme připomínat jedno hořké desáté výročí za druhým. V dubnu 2014 začal na východní Ukrajině vojenský střet, který trvá dodnes. Druhého května přišly o život desítky lidí při požáru Domu odborů v Oděse, 12. května v Doněcku požádali o připojení k Rusku – a po letech se dočkali. Ruská federace násilně inkorporovala nejen Doněck a Luhansk, ale i většinu Záporožské a Chersonské oblasti, kde o to ani před deseti lety prakticky nikdo nestál. Jakpak je tam na jihu asi dnes? Vzpomínám na Heničesk, kde jsme se kdysi s kamarády koupali v mělkém Azovském moři, na sušené ryby z nádraží v Melitopolu, na písečné duny u Chersonu. Věrohodných zpráv z okupovaných území je málo, a tak namátkou projíždím lokální telegramové kanály. Filiálka státostrany Jednotné Rusko pro Chersonskou oblast nafotila kufr osobního auta naložený knihami: „Pomáháme knihovnám vzdělávacích institucí zbavit se škodlivé a lživé literatury, která byla dříve tak aktivně šířena pod rouškou evropské integrace.“ Melitopolský okresní přednosta z Jednotného Ruska postuje rozkvetlé záhony, Putina, opravy vodovodů nebo video z návštěvy moskevské baletky a „odbornice na kulturu“, která přijela učit děti ruské lidové tance. A prostřednictvím Junarmije, „všeruského dětsko­-mládežnického vojensko­-vlasteneckého hnutí“, pokračuje i militarizace ukrajinských dětí. „Řady Junarmějského bratrstva v Heničeském ­okruhu doplnili novobranci,“ dočítám se. „V Den Ná­­rodní gardy Ruska se v Novogrigorjevské škole konal slavnostní ceremoniál přijetí mládeže do řad Junarmije.“ Na fotkách vidím veterána sovětské invaze do Afghánistánu, jak promlouvá k šesti hubeným klukům v mikinách a dvěma holkám, seřazeným podle výšky. Ceremoniál se evidentně odehrává v učebně angličtiny, na stěně sice svítí čerstvě namalovaná silueta Kremlu a ruské slogany, ale je tu také velký nápis „I ♡ English“, a dokonce i vlaječky Británie a USA. Pod nástěnkou „English everywhere“ visí na zdi papíry formátu A4 a na každém je vytištěné jedno slovo: „When – you – close – your – eyes – and – think – of – peace – what – do – you“. Chybí „see“, ale i kdyby nechybělo, stejně by to celé nedávalo smysl. Když zavřu oči a pomyslím na mír, nechci, aby vypadal takhle.

Skvělý grafik a designér Aleš Najbrt v médiích často říká, že za špatný stav české vizuál­ní kultury může komunismus. Nemůžu si pomoct, ale něco se mi nezdá. Najbrt tvrdí, že „kontinuita byla komunismem drsně přerušena“. Snažím se ho pochopit, ale moc mi to nejde. Podle Najbrta jsme před rokem 1948 měli kvalitní vizuální kulturu, pak se všechno otočilo o sto osmdesát stupňů a v roce 1989 jsme se na předúnorovou úroveň nedokázali vrátit, protože jsme poznamenaní komunistickým režimem. Za současný špatný vkus tedy ani trochu nemůže třicet pět let kapitalismu, ale pouze předchozí čtyři dekády komunismu. Co ale všechen ten odbornou i laickou veřejností adorovaný design vytvořený za minulého režimu? Procházím další mediální výstupy. V pořadu České televize Identita vyzdvihuje Najbrt práci svých učitelů a zasloužilých mistrů. Těch, co působili ve státním socialismu. Už se v tom ztrácím. Dnes tu máme příliš mnoho barevných fasád, domnívá se známý designér. I to je bolševikova vina. K dědictví komunismu patří také vizuální smog a odporné cedule. Tohle tu sice před Listopadem nebylo, ale stejně za to můžou komunisté. Nedává mi to smysl, ale stále chci porozumět, a tak hledám další rozhovory. Prý se bojíme stavět odvážné stavby. „A proč tedy dnes ve velkém bouráme odvážnou ‚komunistickou‘ architekturu?“ divím se. Komunismus zničil náš vkus, horlí Aleš Najbrt, náš přední grafik, jenž se za minulého režimu učil od těch nejlepších. Vzdávám to. Čas je placatý kruh.